John Myers
Hořká meruňková jádra obsahují prekurzor kyseliny kyanovodíkové: amygdalin. Při metabolizaci se amygdalin mění na kyselinu kyanovodíkovou. To by mělo zničit rakovinné buňky, ale nedotknout se zdravých buněk. Znovu a znovu proto kolují zprávy o lidech, kteří se prý vyléčili z rakoviny hořkými meruňkovými jádry. Zároveň je varováno před samoléčbou meruňkovými jádry s obsahem amygdalinu, protože by mohlo dojít k akutní nebo postupné otravě kyselinou kyanovodíkovou.
Léčí amygdalin z meruňkových jader rakovinu?
Paul Reid obdržel zprávu, že má terminální lymfom a zbývá mu asi pět let života. Paul Reid byl připraven k boji. Jeho zbraně: Hořká meruňková jádra. Odmítl chemoterapii, jedl třicet meruňkových jader (vnitřek jádra) denně a dodnes, třináct let po diagnóze, žije a žije zdráv. Neobvyklé zprávy o úspěchu s amygdalinem nebo hořkými meruňkovými jádry zní něco takového.
Hořká meruňková jádra obsahují prekurzory kyseliny kyanovodíkové
Hořké mandle, jablečná jádra nebo hořká meruňková jádra obsahují amygdalin. Jedná se o kyanogenní glykosid a tedy prekurzor kyseliny kyanovodíkové. Při konzumaci potravin s kyanogenními glykosidy se v těle tvoří kyselina kyanovodíková nebo sloučeniny kyseliny kyanovodíkové (kyanidy).
Někteří lidé nyní úmyslně a pravidelně jedí velké množství hořkých meruňkových jader, aby vyléčili nebo zabránili rakovině – i když jsou lidé před konzumací těchto jader varováni. Podle Federálního institutu pro hodnocení rizik byste neměli sníst více než 2 hořká meruňková jádra denně a děti nesmějí jíst vůbec žádná jádra.
Jak tedy někteří lidé přišli na myšlenku jíst semena (která jsou považována za jedovatá) a doufat, že se vyléčí z nejzávažnějších nemocí?
Amygdalin z meruňkových jader – vitamín B17 – laetril
Amygdalin se často také nazývá laetril nebo vitamin B 17 a sám o sobě není toxický. Dva z jeho degradačních produktů jsou toxické: kyanid a benzaldehyd. Zatímco benzaldehyd je obsažen i v bílém víně, kde je z velké části zodpovědný za jeho aroma a zdraví prý škodí jen ve vyšších dávkách, kyanid je považován za vysoce toxický i v těch nejmenších dávkách. Ale říká se, že kyanid je toxický pouze pro rakovinné buňky. Jak amygdalin ví, že dokáže otrávit pouze rakovinné buňky?
Zabíjí amygdalin z meruňkových jader pouze rakovinné buňky?
Amygdalin nic neví. Rakovinové buňky si zřejmě mohou za svůj zánik samy. Rakovinové buňky milují cukr. Amygdalin obsahuje kromě kyanidu a benzaldehydu také dvě molekuly cukru (glukózu). Jakmile se amygdalin objeví v těle, rakovinné buňky v něm cukr rozpoznají a chtějí ho. Takže rozeberou amygdalin, aby získali dvě molekuly cukru. Tím se však také uvolňuje kyanid a benzaldehyd, které nyní vedou k udušení rakovinné buňky.
Nejsou zdravé buňky amygdalinem ohroženy?
Tvrdí se však, že zdravé tělesné buňky amygdalin neabsorbují, protože pouze rakovinné buňky obsahují enzym beta-glukosidázu potřebný pro tento účel. Tento enzym rozkládá sloučeninu amygdalinu a uvolňuje smrtelné toxiny v rakovinné buňce. Enzym by se ale měl nacházet i v samotných meruňkových jádrech a v lidském střevě, aby se určité množství amygdalinu přesto mohlo dostat do zdravých buněk.
Mnoho tělních buněk však obsahuje i jiný enzym. Říká se mu rhodanese a dokáže detoxikovat kyselinu kyanovodíkovou. Rakovinové buňky neobsahují rhodanese, a proto kyselina kyanovodíková poškozuje rakovinné buňky, ale ne zdravé buňky těla. To však bylo nyní vyvráceno. Na druhou stranu se říká, že pravidelná konzumace amygdalinu nebo jader obsahujících amygdalin může vést, ne-li příliš akutní, k postupné otravě kyanidem, tedy k otravě kyselinou kyanovodíkovou.
Historie amygdalinu z meruňkových jader
Amygdalin získal určitou proslulost již v roce 1952. Tehdy Dr. Ernest Krebb a Dr. John Richardson intenzivně s amygdalinem při léčbě rakoviny. Dr. Krebb extrahoval amygdalin z hořkých meruňkových jader a připravil jej tak, aby mohl být aplikován pacientům s rakovinou. Ano, dokonce si prý píchl injekci, aby prokázal bezpečnost amygdalinu. dr. Mezitím se říká, že John Richardson vyléčil několik pacientů s rakovinou v San Franciscu pomocí amygdalinu.
Studie s amygdalinem
Později v 1970. letech . století byly v newyorském Memorial Sloan-Kettering Cancer Center (MSKCC), největším soukromém onkologickém centru, provedeny různé studie amygdalinu. Vědec Kanematsu Sugiura zjistil, že amygdalin sice nedokáže zničit primární nádor, ale zjevně může zničit metastázy – alespoň u myší. I když úspěch těchto experimentů – podle oficiálních prohlášení – už nikdy nemohli zopakovat jiní badatelé, a proto by výsledky Sugiurových experimentů neměly být publikovány, zpráva o „rakovinově léčebném“ amygdalinu se přesto dostala na veřejnost a vyvolala velký rozruch .
Studie amygdalinu na Mayo Clinic
Ve stejné době Mayo Clinic v Rochesteru/Minnesota prováděla klinické studie s amygdalinem. Většina zúčastněných pacientů trpěla pokročilou rakovinou. Většina z nich již podstoupila chemoterapii a radioterapii, která však nepřinesla žádný úspěch. Po podání amygdalinu se prý u 70 procent pacientů do tří týdnů rakovinný proces stabilizoval. Pak už ale nebylo možné účinek amygdalinu detekovat a rakovina pokračovala.
Amygdalin je zakázán
Zpětně se ukázalo, že v této studii byl na jedné straně použit téměř neaktivní isoamygdalin a na druhé straně po prvních třech slibných týdnech byla terapie náhle převedena z intravenózního amygdalinu na perorální amygdalin místo setrvání s intravenózním podáním. V důsledku toho byl amygdalin zakázán americkým zdravotnickým úřadem FDA.
Amygdalin dnes
Dnes amygdalin používá jen velmi málo lékařů, např. B. na klinice Contreras v Tijuaně/Mexiko, kde je amygdalin důležitou součástí léčby rakoviny již 25 let. Lothar Hirneise ve své knize „Chemoterapie léčí rakovinu a země je placatá“ píše, že osobně vedl rozhovory s lékaři a pacienty na klinice Contreras a slyšel o dobrých zkušenostech. Hirneise však také zdůrazňuje, že amygdalin musí být podáván intravenózně, protože je velmi nejisté, zda amygdalin při perorálním podání účinkuje. Aby se dosáhlo potřebné dávky orální cestou, musí se spolknout velká množství. Ty by však mohly rychle zahltit gastrointestinální trakt.
Nejen amygdalin
Závěr je tedy takový, že amygdalin z hořkých meruňkových jader rozhodně neumí zázraky a jádra mohou být i škodlivá v závislosti na koncentraci amygdalinu – která (jak je u přírodních produktů obvyklé) může kolísat. V Reidově případě může tajemství spočívat ve správné kombinaci různých opatření. Protože Paul Reid nejedl jen 30 hořkých meruňkových jader denně. Udělal mnohem víc! Kompletně změnil svůj jídelníček a od své diagnózy je vegan a ze 75 procent raw food. Kromě toho vedl rozsáhlý program pročištění tlustého střeva a věnoval se modlitbě. Paul Reid věří, že tato kombinace čištění střev, nutričně bohaté stravy, meruňkových jader bohatých na amygdalin a jeho neochvějná víra ho zachránila.
Poznámka: Samozřejmě nesmíte napodobovat Paula Reida, protože meruňková jádra – jak je vysvětleno v textu – jsou považována za jedovatá a zřejmě již několik lidí otravou prodělalo. Pokud stále chcete jíst hořká meruňková jádra, proberte to se svým lékařem nebo přírodním lékařem.
